* Vítejte ! * Pro studenty večerní školy i pro všechny další je tu vsp.blog.cz * Čtěte * Pište nám * Komentujte * Bavte se *

Dobré mravy a lidská důstojnost v Česku

15. dubna 2013 v 16:42 | Aleš Uhlíř
14.4.2013 Dobré mravy a lidská důstojnost v Česku bez soudní ochrany TRADIČNÍ HODNOTY POUZE V "ODLIŠNÉM STANOVISKU" NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU Aleš Uhlíř Chtěl bych čtenáře Britských listů upozornit na jeden nález Ústavního soudu, přesněji řečeno na odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu prof. JUD. Jana Musila, CSc., který se s nálezem III.ÚS 678/11 ze dne 8. 9. 2011 neztotožnil a svůj odlišný názor podrobně rozvedl. Ústavní nález nevyhověl stěžovateli, který se u obecných soudů neúspěšně bránil výpovědi z nájmu bytu. Stěžovatel dostal výpověď z nájmu z důvodu neplacení nájemného, které nemohl dočasně platit, protože byl hospitalizován na psychiatrické klinice. Obecné soudy se vůbec nezabývaly závažnými otázkami, kupř. zda taková účelová výpověď není nezákonným výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (ustanovení § 3 občanského zákoníku), zda nebyly dotčeny existenční podmínky důstojného lidského života nebo zda nebylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel (invalidní důchodce) byl opakovaně hospitalizován v psychiatrické léčebně pro závažné onemocnění a přibližně 4 měsíce neplatil nájem, jelikož jeho stav dispozici s penězi značně ztěžoval. Prakticky bylo nemožné, aby mohl platby nájemného zajistit. Majitelé nájemního domu toto věděli a přesto v této pro uživatele bytu tíživé situace se obrátili na soud s návrhem na přivolení k výpovědí. S výjimkou prvoinstančního soudu ostatní obecné soudy, tedy soud odvolací a soud dovolací návrhu vyhověly. Britské listy mnohokrát popisovaly drastické případy exekucí. Dítěti žijícímu po smrti rodičů v dětském domově vznikla pohledávka za dávný vinou opatrovníka nezaplacený poplatek za komunální odpad a soud takovou pohledávku přiznal, namísto aby ji shledal za nepřípustný výkon práva v rozporu s dobrými mravy a exekutor pak ukradl úspory ze sirotčího důchodu. Nesvéprávné osoby žijící v ústavech jsou pro jednu jízdu bez jízdenky nebo z důvodu zapomenuté předplacené karty exekvovány, připraveny o nemovitosti po rodičích atd. atd. Nemá smysl mluvit o jednotlivých případech, je jich spousta. Tyto excesy umožňuje nejen právní úprava exekucí sloužící jednostranně mafiánským zájmům, nýbrž také to, že z české právní praxe zmizel institut dobrých mravů. Dobré mravy, s nimiž musí být výkon práva v souladu, jinak nepožívá právní ochrany, v Česku nic neznamenají. Prostě valná část soudců nic takového nezná a nejspíše si pod tím nic konkrétního neumí představit. Jak jednou někdo udělá malou chybu, a nemusí o tom ani vědět, stává se snadnou kořistí pro lidské hyeny a není proti tomu obrany. Každý chce urvat svůj kus "masa" a když už jednou ucítí kořist, nepustí ji. Žádné svinstvo není v Česku tak velké, aby neprošlo děravým sítem "dobrých mravů". Ústavní soud je poslední pojistkou před největším volnotržním barbarstvím. Mráz až běhá po zádech, když si člověk uvědomí, že něco tak logického, co vyplývá z ústavních principů, dobrých mravů, tradice atd. je dnes "odlišným stanoviskem", uvedeným v ústavním nálezu III.ÚS 678/11 ze dne 8. 9. 2011. Soudce Ústavního soudu Jan Musil se sice vyjadřuje ke konkrétní věci (výše zmíněný případ výpovědi z nájmu), nicméně jeho postoj a argumentace v ústavním nálezu mají širší význam a stojí za to je citovat. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila: "Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 678/11 a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto: 1. V občanskoprávním sporu, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu, vyslovily obecné soudy souhlas s tím, aby pronajímatelé vypověděli stěžovateli nájem bytu z důvodu nezaplacení nájemného a záloh na služby za dobu delší než tři měsíce, čímž měl být naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník"), v tehdy platném znění. Zároveň usoudily, že výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zákoníku. 2. Podle mého názoru interpretovaly obecné soudy tato ustanovení obč. zákoníku extrémně vadně. Došlo tím k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. 3. Obecné soudy při svém rozhodování nedostatečně posoudily dopad svého rozhodnutí na základní právo na zachování lidské důstojnosti vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výpověď z nájmu bytu je mimořádně závažným právním úkonem dotýkajícím se existenčních podmínek důstojného lidského života. Je notoricky známou skutečností, že ztráta bydlení přivádí postižené občany do krajně svízelných poměrů hraničících s ohrožením jejich sociálního statusu a základních biologických potřeb. Jestliže toto konstatování platí obecně o kterémkoli člověku, potom tím spíše platí pro skupinu osob nemocných, starých a jinak fyzicky hendikepovaných. Chtěl bych připomenout, že zvláštní ochrana nemocných patří k tradičním hodnotám evropské (a křesťanské) civilizace. To vše vyžaduje, aby soudy povolané k poskytování právní ochrany dle čl. 36 odst. 1 Listiny hodnotily podmínky pro přivolení k výpovědi z bytu se zcela mimořádnou pečlivostí. V tomto případě projevil takovou pečlivost pouze prvoinstanční soud, který opakovaně odmítl přivolit k výpovědi, zatímco soudy odvolací a dovolací bohužel zhodnotily skutkové okolnosti vadně, s použitím formálních a nepřiléhavých argumentů. 4. Je nesporné, že stěžovatel je osobou trpící závažnou psychickou chorobou, s níž se opakovaně léčil v psychiatrické léčebně. Doba zhruba čtyř měsíců, v níž nájemné neplatil, se z převážné části vztahuje právě k době jeho hospitalizace, tedy k době, kdy i zdánlivě jednoduché úkony, jako je možnost disponování s penězi nebo realizace peněžních převodů, jsou značně ztíženy, ne-li nemožné. Jestliže za takové situace, která byla vlastníkům nájemního domu známa, přikročili pronajímatelé k podání návrhu na přivolení soudu k výpovědi, je zcela namístě posoudit toto jednání pronajímatelů jako výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Tak ostatně tuto skutečnost posoudil správně též prvoinstanční soud. 5. Odvolací a dovolací soudy zdůvodnily svá rozhodnutí právně formálními, obecnými a paušálními úvahami, nezohledňujícími konkrétní okolnosti případu. Takovou povahu má např. argument soudů, že stěžovatel v průběhu občanskoprávního sporu prý netvrdil a neprokazoval svou hospitalizaci na psychiatrické klinice a nedomáhal se neplatnosti výpovědi z bytu pro rozpor s dobrými mravy; namísto toho se prý bránil toliko tím, že pozdržením plateb nájemného chtěl uplatnit nárok na slevu z nájemného (z důvodu sníženého stropu obytných místností) a nárok na zápočet nákladů, které vynaložil na opravy závad v bytě. 6. Jsem toho názoru, že ve vztahu k osobám, které trpí psychickou chorobou (o jejíž existenci v tomto případě obecné soudy věděly), nelze uplatňovat stejně náročné procesněprávní požadavky (např. povinnost včasného uplatnění precizně formulovaných právních námitek, předložení formálně dokonalých důkazních návrhů nebo dokonce předložení relevantních důkazů apod.), jaké lze oprávněně požadovat od jiných (zdravých) účastníků řízení. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 21/2004 jsou patrny tyto skutečnosti: * je zřejmé, že stěžovatel je v plném invalidním důchodu z důvodu psychické choroby; * již ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 24. 5. 2005 (č. l. 15) žalovaný zmiňuje, že "neustálý tlak ze strany rodiny Š., mající za cíl vystěhovat mne, … znamenal pro mě dlouhodobý pobyt na psychiatrické klinice a plný invalidní důchod"; * v protokole o soudním jednání ze dne 9. 3. 2005 (č. l. 50) upozornil právní zástupce žalovaného na existenci listiny o zdravotním stavu žalovaného, "která dokládá to, proč se žalovaný třeba chová jiným způsobem, než je očekáváno"; * lékařské potvrzení psychiatra doc. MUDr. K. H., založené ve spise (č. l. 85), upozorňuje na "zhoršení depresivní poruchy" žalovaného; * v protokole o soudním jednání ze dne 10. 5. 2007 (č. l. 138) žalovaný uvádí, že "se psychicky zhroutil a musel se léčit na psychiatrii asi 2 měsíce"; * ve vyjádření ze dne 29. 9. 2009 k podanému odvolání žalobců (č. l. 245) žalovaný uvádí, že "stresující šikana mě po deseti letech dostala až na Psychiatrickou kliniku v Praze 2, kde jsem byl dvakrát v roce 2003 hospitalizován tři měsíce". 7. Mají-li obecné soudy splnit svou ústavní povinnost poskytovat účinnou ochranu lidským právům, pak v případě těch osob, u nichž vyvstává pochybnost, že pro svou psychickou poruchu nejsou s to dostát své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k prokázání svých tvrzení, musí soudy být takovým osobám zvláště nápomocny. Jedině tak lze reálně splnit direktivu vyslovenou v § 6 o. s. ř., podle níž má být soudní ochrana práv rychlá a účinná. Takový postup ostatně nabízí např. § 120 odst. 3 o. s. ř., podle něhož "může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny". 8. Lze poukázat i na tu notoricky známou skutečnost, že osoby psychicky nemocné často nechtějí na existenci své choroby výslovně upozorňovat, aby se nevystavovaly zvláštní pozornosti a difamujícím projevům svého okolí; některé osoby si ani nejsou své choroby vědomy. Tím lze např. vysvětlit skutečnost, že stěžovatel volil zpočátku jiný způsob své obrany proti podané žalobě (námitku slevy z nájemného a započtení vynaložených nákladů na opravy). Vadný způsob právní argumentace nelze takovým osobám klást k tíži, jak to učinily odvolací a dovolací soud. 9. Odvolací a dovolací soud se podle mého názoru nedostatečně vypořádaly s námitkou, že dlužné nájemné bylo (byť se zpožděním) vyrovnáno. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi žalobkyně (č. l. 168 spisu) potvrzující, že dlužné částky byly vyrovnány nejpozději v roce 2007. Z obsahu spisu lze usoudit, že žalovaný nepatří k žádné typické skupině "neplatičů" nájemného, u nichž je snad namístě volit důraznější postup k vymožení dluhů. Naopak je zřejmé, že (s výjimkou žalované čtyřměsíční doby) platil stěžovatel nájemné po mnoho let předtím i poté řádně a pravidelně. 10. Zvláštní pozornost si zasluhuje fakt, že k neplacení nájemného mělo docházet s přestávkami v roce 2002, 2003 a v lednu 2004, zatímco k definitivnímu rozhodnutí dovolacího soudu došlo až dne 9. 12. 2010; přitom v mezitímním intervalu zhruba osmi let bylo nájemné řádně placeno. Je obecně uznávanou zásadou jakéhokoli sankcionování, že sankce, má-li být účinná, musí následovat co možné nejdříve po porušení právní povinnosti. V daném případě postrádá toto dodatečné "potrestání" dlužníka jakýkoli rozumný smysl, protože dlužná částka byla vyrovnána a dlužník po mnoho následujících let nájemné pravidelně platí. 11. Poukazuji rovněž na skutečnost, že odvolací a dovolací soud nerespektovaly předchozí soudní judikaturu. V dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 471/98 se praví: "Nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce … výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy." (Právní rozhledy č. 8/1998). 12. Nesouhlasím s argumentem, uvedeným v závěru odůvodnění nálezu, že jedním z důvodů k zamítnutí ústavní stížnosti je také "zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem)". Ten je zajisté třeba respektovat, avšak k samozřejmým požadavkům ústavněprávního přezkumu by mělo patřit také poměření, zda tento chráněný zájem (ochrana vlastnictví), kolidující v daném případě s jinými ústavními hodnotami (ochrana lidské důstojnosti nemocného člověka, zájem na spravedlivém procesu), nebylo možno ochránit šetrnějšími a přiměřenějšími prostředky. V daném případě by k ochraně majetkového zájmu žalobců plně postačovala běžná žaloba na zaplacení dlužného nájemného; razantní občanskoprávní sankce v podobě výpovědi z nájmu bytu je za shora uvedených okolností neproporční a nezasluhuje ústavněprávní ochrany."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 knifers knifers | Web | 8. září 2016 v 17:53 | Reagovat

online pujcky vyškov :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama