* Vítejte ! * Pro studenty večerní školy i pro všechny další je tu vsp.blog.cz * Čtěte * Pište nám * Komentujte * Bavte se *

Právní normy

9. října 2007 v 11:32 | vsp |  Právo - zajímavosti
Právní normy jsou všeobecně závazná pravidla chování, která jsou vyjádřena zvláštní, státem uznanou formou (v právních předpisech) a jejichž dodržování je vynutitelné státní mocí.
Právní normy jsou logicky strukturovány a jsou tvořeny:
· podmiňující skutkovou částí čili hypotézou, která stanoví podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování;
· normativní částí čili dispozicí, jež představuje vlastní pravidlo chování; stanoví komu a jaká práva a povinnosti vznikají (tedy co má být), nastane-li hypotéza;
· další normativní částí - sankcí, která představuje následky nezachování (nedodržení, porušení) dispozice (tedy co má být, nastane-li hypotéza a nebude-li splněna dispozice).
(Právní normy však mohou být i neúplné, chybět totiž může hypotéza nebo sankce. Chybět nemůže dispozice, ta totiž sama je skutečnou právní normou v užším smyslu, tedy příkazem, že něco má být.)
Podle způsobu, jak právní normy předepisují chování účastníků právních vztahů, se rozlišují normy kogentní a dispozitivní:
· kogentní (donucující, imperativní) právní normy, které jsou závazné bezvýhradně a nepřipouštějí žádných odchylek, musejí být aplikovány (uplatněny) na danou skutkovou podstatu (daný případ) vždy;
· dispozitivní (podpůrné, supletivní), které jsou relativně nezávazné; použijí se pouze v těch případech, kdy si účastníci své vztahy sami neupraví jinak, např. smluvně, nebo si je upraví jen částečně; ponechávají tedy účastníkům (právních) vztahů volnost, aby si danou skutkovou podstatu (případ) upravili autonomně; stanou se závaznými až tehdy, jestliže si účastníci vztah neupraví nebo upraví neúplně.
Účastníci právních vztahů se tedy od kogentní normy odchýlit nemohou, kdežto od dispozitivní normy se odchýlit mohou.


V praxi normy kogentní zcela převažují v právu veřejném a jsou pro ně typické, kdežto normy dispozitivní zcela převažují v právu soukromém (zejména občanském a obchodním) a jsou pro ně typické. Lze tedy říci, že právo veřejné je, i kdy ne výlučně, právem kogentním, kdežto právo soukromé, i když ani ono ne výlučně, právem dispozitivním. (Rozeznání normy kogentní a normy dispozitivní v praxi nebývá vždy jednoduché. Nejsnáze se rozeznají, jestliže je zákon odliší sám; jinak spolehlivé vodítko poskytují standardní výrazy "není-li dohodnuto jinak" apod., pokud jde o normy dispozitivní, a "jinak je smlouva neplatná" apod., pokud jde o normy kogentní.)


V soukromém právu mají právní subjekty rovné postavení; platí tu tzv. princip ekvivalence neboli koordinace. Normy práva soukromého upravují společenské (právní) vztahy na základě rovnosti účastníků, a to i když je účastníkem takového vztahu stát. Kdežto v právu veřejném je jeden subjekt práva podřízen druhému, který v právním vztahu vystupuje jako silnější (stát a jeho orgány vystupují jako nadřízení nositelé moci vůči podřízeným osobám); platí tu tedy tzv. princip subordinace.
Základem práva veřejného je právo ústavní a dále se k němu zpravidla počítají právo správní, právo finanční, právo sociálního zabezpečení, právo trestní atd., jakož i právo procesní (procedurální).
Základem práva soukromého je právo občanské a počítají se k němu dále zejména právo obchodní a právo rodinné. Soukromé a veřejné právo se však v některých oblastech mísí. Smíšenou povahu má např. pracovní právo, které vykazuje znaky práva soukromého i veřejného.
I v ústavním právu se setkáváme s ustanoveními, která mají soukromoprávní význam. Jsou to ustanovení, kdy Ústava ČR resp. Listina základních práv a svobod stanoví jen meze některých práv a v těchto mezích je realizace práv již věcí vztahů fyzických i právnických osob nestátních. Tak je tomu s právem vlastnit majetek a s právem dědickým. Též ustanovení o ochraně osobní cti, dobré pověsti, ochraně jména, rodinněprávních vztazích mají soukromoprávní ráz.
Rovněž řada ústavních sociálních práv se stává věcí soukromého práva v souvislosti s deetatizací (odstátňováním) a privatizací. Naopak mnohdy, kdy nelze určitá práva v soukromoprávní sféře zajistit, přejímá tuto povinnost stát. Můžeme proto konstatovat, že Ústava (ústavní právo) je svorníkem nad veřejnoprávními vztahy a v dílčí a povšechné míře i nad řadou vztahů soukromoprávních.
 


2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 monkey monkey | E-mail | 23. října 2008 v 22:24 | Reagovat

wrgpwepg

2 Karel Karel | 16. ledna 2011 v 17:57 | Reagovat

Díky pomohlo mi to. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.